Závěrečná tečka za úspěšným šampionátem s Martinem Loukotou

O pořádání domácího šampionátu

Pojďme od začátku. Kdy začaly přípravy na mistrovství světa v Přerově?
První myšlenka o uspořádání mistrovství světa nás napadla už loni v Ottawě. Hned, když jsme sestoupili, přemýšleli jsme, jak pomoci ženskému hokeji v České republice. Na květnovém kongresu IIHF, kde se právě rozhoduje o pořadatelích, jsme se přihlásili o mistrovství světa Divize I, Skupiny A v České republice.

Už během šampionátu v Ottawě se vědělo, že se v olympijském roce bude hrát?
Už tehdy se to vědělo. Měli jsme zprávu z IIHF, že program ženského hokeje bude dál pokračovat, akorát se v té době ještě upřesňovaly věci ohledně hracího formátu. Ale už v tom květnu jsme byli ujištěni, že mistrovství bude postupové, takže jsme neváhali. Tenkrát ta informace byla ještě taková, že bude přímo postupové.

Jakou jste měli podporu ostatních účastníků?
Než jsme to dostali přidělené, kontaktoval jsem účastnické země, jak se na to tváří a jestli by nás v kandidatuře podpořily. Nevěděli jsme, jestli budeme mít nějakého oponenta, nebo ne. Slováci a Rakušané byli hned pro a pak se to víceméně jednohlasně schválilo. Loni proběhlo mistrovství v Norsku, předtím v Lotyšsku. Každý účastnický stát si zajišťuje letenky a dopravu sám a střední Evropa je víceméně výhodná destinace pro všechny.

Před dvěma lety jste úspěšně uspořádali mistrovství světa do 18 let. Bylo toto zásadním faktorem, že jste se do organizace šampionátu rozhodli jít?
Ta pozitivní zkušenost hrála velkou roli. Věděli jsme, že organizačně to zvládneme. Samozřejmě druhou otázkou byly finance, protože tam je to vždycky otevřené. IIHF dává příspěvek na organizaci, ale pak je ještě nutné oslovit partnery a město společně s krajem o záštitu a pomoc.

„Naše pořadatelství bylo schválené víceméně jednohlasně.“

Přerov se k mistrovství postavil čelem?
Tehdy v květnu jsme ještě neměli vybrané pořadatelské město. Přerov byl jednou z variant. Věděli jsme, že týmů je o dva víc, než bylo v přerovské skupině na mistrovství světa osmnáctek. Kapacita arény je dostačující, ale spíš šlo o ubytovací kapacity. Hledali jsme místo, kde bude zimní stadion a hotely v blízkosti, aby nám odpadly starosti s dopravou a snížily se náklady.

Očekávání, která jste do pořádání vložili, se vám splnila?
Od začátku, kdy byl ustaven organizační výbor, jsme měli dva cíle. Jeden byl ekonomický a jeden sportovní. Ten sportovní byl jasně daný, chtěli jsme skončit první a mít šanci vrátit se do elitní skupiny. Ekonomický cíl byl od začátku nastaven tak, že musíme skončit na nule a nesmíme na tom prodělat.

A jak tento cíl dopadl? Respektive dopadne, až bude jasno?
Podle předběžných rozpočtů, které už ale máme relativně přesné, si myslím, že i tenhle cíl splníme.

O propagaci ženského hokeje

Samy hokejistky uznávaly, že před domácím publikem se jim až tolik nedaří a často je svazuje. Nebylo ve vás něco malého, že by opravdu mohlo hrát negativní roli v cestě za postupem?
Ve mně osobně bylo. S týmem se pohybuju celý rok, takže jsem věděl, jaké návštěvy na všechny zápasy chodí. Ať je to osmnáctka, nebo áčko. Věděl jsem, že tady publikum dokáže vytvořit opravdu bouřlivou atmosféru. Takový ten červíček ve mně byl, jestli to nakonec holky nesváže a nebude to hrát v náš neprospěch. Ale jak se ukázalo, holky si to dokázaly užít a ten výsledek byl pozitivní.

Určitě jim mohlo pomoci, že už mají zkušenosti z mistrovství elity v Kanadě.
Taky to mohla být jedna z věcí. Když jsme byli loni v Ottawě, zájem médií a fanoušků byl ještě několikanásobně vyšší než tady. Nám se bohužel nepodařilo zahrát si v hale pro NHL, ale holky věděly, že druhá skupina se tam hraje. O čtvrtfinále jsme bojovali do poslední chvíle. Už když jsme tehdy přiletěli na letiště, všude byly billboardy… Takže letos už jsme tu zkušenost měli. Holky, které předloni hrály v Přerově na osmnáctkách, jsou zase o dva roky starší, a některé jsou ještě zkušenějsí, takže se s takovým prostředím dokážou vyrovnat líp.

Šampionát v Přerově celkem navštívilo přes 10 000 diváků, na české zápasy si jich našlo cestu průměrně víc než 1 700. Jak jste s těmito čísly spokojeni?
Když jsme před dvěma lety hráli o páté místo, vytvořili jsme rekord 3 250 diváků, který asi jen tak nikdo v Evropě nepřekoná. Náš střízlivý odhad byl, že když bude chodit 1 500 lidí na zápas, budeme spokojení. Na samém začátku jsme se rozhodli, že dáme volné vstupné, aby lidi opravdu přišli a aby si někdo neřekl „za padesát korun tam nepůjdu“. O cenové politice jsme opravdu vůbec nepřemýšleli, protože s tím jsou spojeny i další ekonomické a finanční záležitosti, ohledně daní, používání oficiální hudby a tak dále. Chtěli jsme divákům umožnit přístup na kvalitní ženský hokej.

„Vsadili jsme na to, že hokej v Přerově táhne a lidi si na něj cestu najdou.“

Na začátku jste říkal, že hlavním důvodem uspořádání mistrovství světa byla pomoc ženskému hokeji v České republice. Jak se ho podle vás podařilo zpropagovat?
Myslím si, že to máme podchycené. Posíláme výsledky do České televize, ČTK, na hokej.cz, na stránky Českého svazu ledního hokeje… S Českou televizí jsme jednali i o tom, jestli by se nedal do programu zařadit alespoň jeden přímý přenos. Na to se nás ptali i partneři. Vždycky, když se s někým bavíte o finanční podpoře, tak se zajímá, jaký bude mít ta akce dosah a jestli bude v televizi. Nakonec jsme se dohodli myslím na hodně dobrém kompromisu, pokrytí v Brankách, bodech, vteřinách a po mistrovství ještě bude také pětadvacetiminutový dokument. Výsledky byly i na teletextu. Takže si myslím, že i lidi, kteří se nepříšli podívat a do Přerova to měli daleko, si mohli najít, že se tady mistrovství světa koná a jaké jsou výsledky.

Není to málo? Jakým směrem se dá propagace ještě rozvíjet?
Rozpočet byl omezený, to si můžeme říct hned. Rozhodli jsme se, že nepůjdeme do nějaké masivní propagace, tolik prostředků jsme na ni nedávali. Udělali jsme media guide a oficiální program mistrovství světa a říkali jsme si, že plakáty má cenu oblepovat po Olomouckém kraji. Měli jsme nabídky i z rádií a podobně, ale všechno to bohužel bylo za peníze, nikoli za plnění, že by si ta rádia dala někde reklamu. Vsadili jsme na to, že hokej v Přerově táhne, lidi se to dozví a tu cestu sem si najdou. Že uděláme takové zahájení a takový první zápas, že se to pak mezi lidmi bude šířit samo, než abychom měli nějakou drahou promokampaň.

O baráži proti Japonsku o postup do elitní skupiny

Teď k tomu, co všechny fanoušky zajímá. Jak to vypadá s baráží o postup do elitní skupiny?
Podle informací, které mám teď k dispozici, se baráž hraje proti poslednímu týmu olympiády, což jsou Japonky. Hraje se na dvě vítězná utkání, měla by být odehrána do půlky listopadu a domácím týmem by mělo být družstvo, které je na tom lépe v hodnocení žebříčku národů.

Podle žebříčku, který se tvořil po olympiádě, jsou Češky pět bodů před Japonkami. Mělo by ale ještě dojít k přepočítání?
Co mám aktuální informace, v olympijském roce se dělají dva žebříčky. Přepočítá se po olympiádě a po mistrovství světa. Momentálně jsme osmí a máme náskok pěti bodů před Japonkami, ale předpokládáme, že v květnu proběhne přepočítání. Počítají se čtyři poslední turnaje IIHF a dává se jim procentuální váha podle toho, ve kterém roce turnaj proběhl. Když jsme loni sestoupili z Ottawy, tak Japonky postoupily, když jsme předtím postoupili ve Ventspils, Japonky byly druhé… Takže mezi námi jsou rozdíly opravdu minimální a aktuálně nejsem schopen říct, kde se baráž bude hrát. Ten výpočet je opravdu složitý a počkáme na IIHF.

„Nabízí se, jak zkusit přehrát Japonky takticky. Třeba na velkém hřišti.“

V nejnovějším výsledku ale přece není jaké body započítat týmům z elitní skupiny, protože ta letos své mistrovství nehrála.
Na olympiádě bylo zrovna stejných osm týmů jako v topce, takže první osmička dostala body za olympiádu a my dostaneme body za Divizi I. Co já mám informace, Japonky budou mít 100 % bodů za osmé místo na olympiádě a my 100 % za vítězství v Divizi I. 75 % budeme mít za osmé místo v Ottawě, ony za postup v Norsku. A tak dál.

Ale jestli se nepletu, vy jste přece dostávali body za umístění v olympijské kvalifikaci. Tudíž ten „olympijský“ výsledek už máte také započítán…
To je také pravda. Když jsme v lednu hráli s Japonkami v Třemošné, ptaly se mě, jak jsme hráli v kvalifikaci. Ony postoupily a my jsme byli druzí… Opravdu to nedokážu říct. Musíme počkat na oficiální stanovisko IIHF, ale věřím, že to dobře dopadne a bude se hrát v Česku.

Určitě jste už přemýšleli o tom, ve kterém městě byste baráž uspořádali.
Nabízí se Přerov, což je jedna z variant, o které budeme uvažovat. To hlavní slovo ale nebudeme mít my jako organizátoři z pohledu Českého svazu ledního hokeje, ale trenéři. Pokud budeme hrát doma, chceme naplno využít výhody domácího prostředí, a teď jde o to, k čemu oni se přikloní. Nabízí se varianty, jak je zkusit přehrát takticky, třeba na velkém hřišti. Anebo jestli využijeme divácké podpory a známého prostředí. Faktorů je tam víc a trenéři k tomu budou mít hodně co říct.

O rozvoji ženského hokeje nejen v České republice

Na trenérských postech u A-týmu proběhla v loňském roce změna. Karel Manhart teď řídí celkové směřování ženských reprezentací, na pozici hlavního kouče se posunul jeho dosavadní asistent Jiří Vozák. Má reprezentace pořád stejný směr?
Snažíme se každým rokem zlepšovat. Jsou tady i projekty IIHF, kdy máme přidělené mentory, v případě osmnáctky trenéra z Ameriky Scotta Wileyho a u áčka Petera Smithe z Kanady, který byl asistentem na olympiádách v roce 2006 a 2010. Takže i od nich máme spoustu postřehů. Víme, kde máme slabiny, a taky víme, v čem jsme silní a na co se v zápasech můžeme spolehnout. Věřím, že ten směr je pořád dopředu, takže se dá říct, že je stejný.

Kde v Evropě aktuálně pozorujete velký boom ženského hokeje?
Když se podíváme do žebříčku IIHF, my jsme za poslední tři roky poskočili z třináctého místa na osmé. Myslím, že nikde jinde v Evropě takový skok není. Vím, že Dánky loni udělaly tři olympijské kvalifikace, až se dostaly do té finální v Popradu, a letos tady skončily třetí. Nemají osmnáctku, co jsem se bavil s jejich trenérem, snad ji budou letos zakládat. Takže i v Dánsku to má docela progres. A jiné státy… Němky jsou v top divizi, drží si svoji úroveň. Rusky taky, i když tam teď dávali do ženského hokeje víc peněz a měli víc akcí směrem k olympiádě. Možná ten největší skok jsme opravdu udělali my.

Myslíte, že ženský hokej v Evropě prochází přirozeným vývojem a musí se tomu nechat čas?
Určitě se tomu musí nechat čas. Na druhou stranu tady ale musí být veřejná podpora, ať už ze strany IIHF, nebo jednotlivých federací. Musí být vidět, že ženský hokej je součástí programu, který ta federace má. To znamená, že má muže, mládež, sledge hokej a samozřejmě i ženský hokej, třeba ještě inline hokej. Všechny tyhle složky by měly být určitým způsobem vyvážené. Samozřejmě výkladní skříní každé federace jsou muži, mistrovství světa a olympiáda. Ale i ženy mají kvalitu a ten program je třeba vyvíjet.

„Podpora složek hokejového programu musí být určitým způsobem vyvážená.“

V posledních letech je každopádně znát, že se propast mezi zámořím a Evropou snižuje.
Po olympiádě v roce 2010 a nechvalně známém výsledku Kanada – Slovensko 18:0 přišla hrozba, že by ženy mohly být z olympiády vyloučené. To samozřejmě IIHF nechce a věnuje se ženskému hokeji, dělá dobré projekty. Myslím, že jsou dobře nastartované a jde jenom o to, udržet je. Na IIHF byla dva roky i paní z Kanady, která se tomu plně věnovala. Naštěstí jsou Kanaďanky a Američanky přístupné a sdílejí informace, takže to není tak, že „my jsme první dva a neřekneme vám, jak to děláme“. Oni stejně tuší, že to ještě pět, deset let bude trvat, ale jsou sdílné a spolupracují.

Pro Evropu je tahle spolupráce hodně důležitá…
To samé Švédky a Finky, které jsou na tom pomyslném třetím, čtvrtém místě. Taky vidí, že se to vyvíjí a je to ku prospěchu ženského hokeje. Tahle skupina lidí myslím dokáže velmi dobře spolupracovat a nekouká jenom na zájmy svého státu. Je jasné, že vždycky bude někdo silnější a někdo slabší. Čím víc ale budou ty týmy hrát proti sobě, tím budou hráčky kvalitnější, zápasy kvalitnější a celé to bude atraktivnější. Mezera mezi zámořím a Evropou se snižuje, což bylo vidět třeba i teď na osmnáctkách. V semifinále jsme se Spojenými státy hráli 1:1 po druhé třetině, i když poměr střel na konci zápasu byl 61:9. Ale drželi jsme s nimi krok. Nebylo to jako loni, kdy jsme v základní skupině a v semifinále dostali dvakrát 10:0 a ten zápas nedal nikomu nic. Ruskám se letos povedlo to, že sebraly Kanadě možná první bod v historii mimo vzájemné zápasy se Spojenými státy. V semifinále hrály po základní hrací době 0:0, což je úplně neskutečné.

Co se dá v našich podmínkách dělat pro to, aby víc děvčat začínalo s hokejem? Od toho to celé začíná.
Myslím, že lidi, kteří pracují pro patnáctku nároďáku, si sondují, kde ty malé šikovné holčičky jsou. Samozřejmě čím víc bude ženský hokej v televizi, tím líp. Pokud budou nějaké šoty a rodiče vezmou svoje děti, ať už kluky, nebo holky, na takové utkání jako třeba to poslední s Dánskem, bude to jenom dobře. Jedna z věcí je mít kvalitní ligu, aby holky měly nějaký cíl. Vždycky se sportuje líp, když třeba víte, že si chcete zahrát za nároďák na mistrovství světa, nebo chcete na olympiádu… Máte cíl, za kterým si prostě jdete. Podmínky jsou tady takové, jaké tady momentálně jsou. Svaz se tomu ale docela věnuje a teď to bude možná ještě lepší, protože udělat dvě medaile v jednom roce je dobře pro celý ženský hokej v České republice. Teď jde o to, jakou uděláme strategii na příští tři roky do olympijské kvalifikace a jestli se svaz zaměří jenom na reprezentace, nebo zkusíme nějakým způsobem zvednout i ligu.

„Výjimky pro holky do chlapeckých soutěží? Cesta, kterou se asi vydáme.“

Některé kluby bohužel děvčata odmítají…
Samozřejmě ten přístup klubů k holkám je individuální. Na jednu stranu je třeba odmítají, jsou trochu, nechci to říct, na okraji společnosti a kouká se na ně jinak než na kluky. Ale na druhou stranu, oni je v těch klubech potřebují, protože všichni víme, že dětí je všeobecně v hokeji a ve sportu málo. Jde jenom o to, jak to skloubit. Aby holky a kluci mohli hrát spolu tak, aby to bylo přínosem pro obě pohlaví a zároveň to bylo bezpečné, aby mezi nimi nebyl diametrální rozdíl ve fyzických parametrech. Loni jsme se bavili o tom, co udělat pro ženský hokej v republice. S trenéry a s komisí ženského hokeje jsme se rozhodli, že by bylo dobré udělit holkám výjimku, aby mohly nastupovat v lize staršího dorostu. Na Zbraslavi takhle hrály Pavlína Horálková a Lucka Manhartová, které jsou ročníku 1991, s nimi ještě Samantha Kolowratová, Dominika Lásková a Katka Bukolská. Takže jsme tam měli celou jednu pětku holek, které odehrály za sezónu třeba dvacet, pětadvacet kvalitních utkání s kluky, a myslím, že to na nich bylo docela vidět. Třeba Katka Bukolská udělala za poslední roky strašný kus práce, Dominika Lásková to samé. Je to asi cesta, kterou se vydáme.

Jak to vypadá s dalšími generacemi hokejistek? Najdou se i další silné ročníky jako 1996?
Tenhle ročník je extrémně silný. Třeba Anetě Tejralové se povedlo, že byla na čtyřech mistrovstvích světa do osmnácti let. Když jí ještě nebylo patnáct, tuším o dva dny by jí bývalo uteklo mistrovství ve Švédsku, tak jsme požádali o výjimku. A ona ji dostala. Teď víme, že osmnáctka bude příští rok o něco slabší. Takovou dominanci, jakou měla letos první lajna, určitě mít nebudeme. Takže příští rok je cílem čtvrtfinále, budeme se chtít vyhnout zápasům o udržení. Co jsme se bavili s trenéry, chceme udělat víc zápasů a víc soustředění, aby se holky daly co nejvíc dohromady. Ale co máme zprávy, ročník 2000 by měl být hodně šikovný a trenéři už se těší, až bude v osmnáctce. Viděli v Přerově a Prostějově dvě utkání reprezentace do 15 let, která trochu přejela Maďarsko. Chce to vydržet, být v klidu a další rok by to třeba už zase mohlo být tak veselé jako letos.