České kapitánky dobývají Rusko. Ženský hokej jde nahoru, shodují se

Pro třiadvacetiletou Alenu Polenskou jde o další zastávku v cestě hokejovým životem, předchozích osm hokejových sezón odehrála za mořem. Naproti tomu o šest let mladší Aneta Tejralová dala sbohem pražské Slavii a poprvé vystrčila paty z rodné země. Obě dvě už patří mezi symboly aktuálního českého hokeje, a tak není divu, že k němu mají hodně co říct...

Dvě kapitánky českých reprezentací se letos sešly v Petrohradě. Jak k tomu došlo?

Polenská: Minulý rok na jaře jsem měla v Americe končit vysokou školu. A ten chlap, co se jmenuje Míša, náš generální manažer v Rusku, psal tehdy na víc vysokých škol. Tak jsme se zkontaktovali a pak jsem se tam rozhodla jít. Chtěla jsem to zkusit. Byla jsem dlouho na západě, tak jsem si řekla, že zkusím druhý konec světa. V Rusku ale byly letos povolené jenom dvě cizinky a myslím, že ještě brankářka může být cizinka. Byla tam jedna Finka, obránkyně, která se asi po měsíci rozhodla, že to není pro ni. A manažer se mě pak zeptal, jestli někoho neznám. Tak jsem si hnedka vzpomněla na Áňu.

Tejralová: Ještě studuju, ale už odmalička chci do Ruska. Už rok jsem si sháněla nějaký kontakt a sehnala jsem do Krasnojarsku. Tam ale byly nějaké problémy, pořád mi něco nabízeli, ale nedali to na ruku. Když jsme pak hráli ve Znojmě přípravu s Ruskami, bavili jsme se s Poli a říkala mi, že ta Finka odchází, tak jestli bych tam nešla. Dala mi kontakt na Míšu, řešili jsme to a nakonec jsem jela do Dinama. Hokej v Česku není takový jako třeba v Americe a táta mi taky říkal, ať někam jdu. Že tady se budu trápit. Takže jsem ráda za to, že jsem v Rusku.

Měly jste problémy s novým jazykem a kulturou?

Tejralová: Na začátku to pro mě byl problém. Šla jsem tam o měsíc později než Poli a ona už se tam s nimi znala, takže já jsem byla jako že pořád za Poli, za Poli. Až teď po Vánocích jsem se nějak rozmluvila. Ruštinu jsem se dřív učila ve škole, ale to bylo asi před třemi lety, takže jsem to zapomněla. Základy jsem ale uměla a pak jsem se nějak rozmluvila. Když ten jazyk pořád posloucháte… Je to docela podobné.

Polenská: Když jsem tam v létě přijela, ještě s námi trénovaly mladé holky, kterým bylo třeba patnáct. Pamatuju si, že jsme byly asi na dva týdny ve Finsku. Po tréninku jsme tam jen tak stály a ony třeba ukázaly na ruku a řekly rusky: Tohle je ruka. Pak na nohu a: Tohle je noha. Říkaly mi to rusky a já jim anglicky, takže jsme se takhle navzájem učily. Ale jak říká Áňa, ten jazyk jde hrozně rychle. Když to člověk poslouchá 24 hodin denně, hrozně rychle se to naučí. Myslím, že té Fince právě vadilo, že nedokáže s lidmi komunikovat, cítila se tam prostě sama. Když pak přijela Áňa, pomohlo to i mě sžít se se vším. Vždycky v cizině pomůže, když máte člověka ze své země, je to pak jednodušší.

V Rusku se nebojí dát do hokeje peníze

Aleno, vy jste do Ameriky odešla už v patnácti…

Polenská: V létě mi bylo patnáct a koncem července jsem odlétala. Bylo to zajímavé. Naivně jsem si myslela, že umím anglicky. Na mezinárodním kempu jsem se třeba zeptala, v kolik je trénink, jak se dostanu tam a tam. Tak jsem si myslela, že to bude v pohodě. A teď jsem sedla na letadlo a začalo mi docházet, že vlastně anglicky skoro vůbec neumím. Nejlepší to bylo ve Filadelfii. Zrušili mi navazující let a neměla jsem kontakt na nikoho z té školy, takže jsem měla docela paniku, že mě tam snad někdo vyzvedne. A když na letišti hlásili, že let byl zrušen, jako cancelled, řekla jsem si – To slovo jsem už někde slyšela, ale vůbec nevím, co znamená! Ještě dalších dvacet minut jsem tam seděla a pak jsem viděla, že lidi chodí k přepážce, tak jsem šla taky. Přijdu tam a říkám něco jako… můj… let… není… už… nebo něco takového. Prostě hrozně lámanou angličtinou. Tak mi dali nějaké papíry a zjistila jsem, že letím dalším letadlem o půlnoci.

S hokejem v Americe máte tedy dlouhou zkušenost a můžete porovnat, jak ho lidi berou. Je tam velký rozdíl? V Americe je ženský hokej asi hodně rozšířenou záležitostí oproti Rusku…

Polenská: Je to tak. Ale na druhou stranu, mám trochu problém to srovnat, protože v Americe jsem byla jenom v jedné části. A tím, že Amerika a Rusko jsou obě obrovské země, v různých částech se to asi bere jinak. V Americe je samozřejmě větší základna. Mají ligy do dvanácti, čtrnácti, šestnácti, devatenácti let a pak ještě střední školy a vysoké… Pro holky je tam daleko víc možností a taky je o dost víc holek. V Rusku se ale taky snaží dostat na lepší úroveň. Je vidět, že se do hokeje nebojí dát peníze, aby se vyvíjel. Snaží se vychovávat mladé hráčky.

Pomohla vývoji ruského ženského hokeje domácí olympiáda?

Polenská: Spíš se hodně snažili o to, aby udělali výsledek. Nároďák měl i hodně kempů, takže jsme třeba měly měsíc bez zápasu, protože ruský nároďák si trénoval. Tak my taky. (směje se)

Jakým způsobem tam lidé brali neúspěch? Na Rusky byl velký tlak, jasným cílem byla medaile.

Tejralová: My jsme to v týmu nějak moc neřešily.

Polenská: Měly jsme pak svoje týmové zápasy. Lidi se o té olympiádě pobaví, řeknou si, jo, to je škoda, nešlo jim to, nebo tak.

Ženská liga je v Rusku profesionální. Je skutečně profesionální i vším okolo? Přístupem, zázemím…

Tejralová: Za mě je to co nejvíc profesionální. Když jsem byla ve Slavii, tam to pochopitelně takové nebylo. Ale vždycky to může být ještě lepší.

Jakou kvalitu má ruská liga? Jak ji třeba můžete srovnat se soutěžemi v Americe?

Polenská: V Čechách už jsem nehrála sto let. Ale co si pamatuju z těch pár zápasů, bylo to tak, že každý tým má pár dobrých hráček, několik průměrných a pár horších, které třeba zrovna začínají. Ty rozdíly mezi nejlepšími a nejhoršími v týmu jsou obrovské. V Americe jsou různé věkové úrovně a pro každou jsou ještě soutěže podle kvality. Rozdíly v jednom týmu pak samozřejmě nejsou takové a každý zápas je kvalitní. Kdežto v Rusku ty dobré hráčky ještě pořád vyčnívají. Ne tolik, ale člověk si jich všimne a mezi týmy jsou rozdíly. Ale taky mně přijde, že už se snižují. (Tejralová přitakává) Je pravda, že tým uprostřed je schopný zahrát super výsledek o gól s týmem, který je první.

Dinamo Petrohrad je v tabulce právě uprostřed. Co vás teď ještě čeká po návratu z mistrovství?

Tejralová: Kvůli olympiádě se zápasy přesouvaly, takže 13. dubna odlétáme a hned 14. a 15. hrajeme. Taky říkali, že kvůli olympiádě není čas na play-off.

Ženský hokej se hrozně vyvíjí a rozdíly se zmenšují

Co se podle vás dá dělat, aby šel ženský hokej ve světě výš a výš?

Polenská: Já za sebe vidím, že se ten hokej vyvíjí. Je třeba úžasné, jakou máme v Přerově podporu fanoušků. Lidi jdou a koukají na ženský hokej. Psalo mi třeba pár kamarádů, se kterými jsem dřív hrála, a já se teď divila, že to sledují. Oni že jo, samozřejmě, mistrovství u nás, že nás podporují… Takže myslím, že kdyby byly různé přenosy víc prezentované publiku, tak lidi zjistí, že ženský hokej není tak špatný. Samozřejmě česká ženská liga je na vývinu, ale zápasy na mezinárodní úrovni jsou úplně jiné. Lidi by neměli ženský hokej porovnávat s mužským, taky má své kouzlo. Všechno se ale vyvíjí a IIHF se snaží dělat co nejvíc.

Povídejte, co konkrétně…

Polenská: Třeba High Performance Camp. My jsme obě byly na Slovensku a Áňa ještě ve Finsku. Tam byla jako hráčka, já jako ambasadorka. Ambasadoři jsou hráči, kteří mají v hokeji zkušenosti, třeba z Finska, Kanady, Švédska… Snažily jsme se pomáhat těm mladým holkám do 18 let, byly jsme rozděleny ke každému týmu a předávaly zkušenosti. Bavila jsem se třeba s pár holkama, které chtěly do Ameriky, tak jsem se jim snažila poradit, s kým se zkontaktovat, jak se tam dostat a tak dál. Myslím, že IIHF se každému snaží dokázat, že ty možnosti jsou. Dneska je jednodušší dostat se do ciziny přes různé kontakty. Další věc je mentorský program, kdy je jeden trenér přidělený k osmnáctce národního týmu a jeden k áčku a pracují s nimi. Teď v Přerově má Norsko trenérku gólmanku, nevím jestli Američanku nebo Kanaďanku, Rakušani mají zase Švéda, který trénuje gólmanky… Je tady snaha, aby týmy, které jsou v top pěti, předaly zkušenosti těm ostatním.

Tejralová: Na mistrovství osmnáctek jsme měly Američana, který nám radil.

Před čtyřmi roky po olympijských hrách ve Vancouveru pohrozil Mezinárodní olympijský výbor, že by mohl být ženský hokej vyškrtnut z programu. Teď je ale krásně vidět, jak se rozdíly mezi zámořím a Evropou snižují…

Polenská: Stoprocentně. I to, že holky hrály s USA na mistrovství v Maďarsku 1:1 po dvou třetinách.

Tejralová: A nakonec 1:3. Ještě předtím s Kanadou jsme hrály 0:0 v půlce zápasu… Na to, že jsme minulý rok dostaly dvakrát 0:10, si myslím, že to je dobrý pokrok. Určitě se k Americe přibližujeme.

Polenská: Akorát si všichni myslí, že se to stane během dvou let. Lidi musí vydržet a podporovat ženský hokej dál. Tým se nezmění během jednoho nebo dvou roků, je to dlouhodobé. Pět, deset let, nedokážu říct. Je ale důležité, aby ta podpora zůstala a šla dál, kupředu. My třeba jako áčko nemáme moc zápasových zkušeností s těmi top týmy, ale hrát s nimi nám jedině pomůže. Jo, taky poprvé dostaneme třeba deset nebo osm, třeba ne. Ale pak se to bude snižovat. Bylo vidět i na olympiádě, jak hrály třeba Finsko nebo Švýcarsko, taky už prohrály třeba 1:3. Když to srovnám se situací několik let zpátky, ženský hokej se hrozně vyvíjí a rozdíly se zmenšují. Pomalu, ale jistě.

Bály jsme se, jak zareagujeme. Takovou podporu jsme nikdy neměly

Aleno, co si říkáte, když vidíte, jak za české áčko sází góly hokejistky z osmnáctky?

Polenská: Já myslím, že je to super! (směje se) Je to úplně úžasné. Ony jsou teď rozjeté z osmnáctky a pro nás je to jedině dobře.

Je to tak, že psychická výhoda po zisku bronzových medailí přebila tu fyzickou nevýhodu a pořád jedete na vítězné vlně?

Tejralová: Určitě. Ale je jedno, kdo dává góly, hlavně že vyhráváme.

Díky vítězství na domácím šampionátu vás čeká baráž s Japonskem. Na podrobnější analýzy ještě budete mít čas, ale co je na tomto soupeři tak nebezpečné?

Polenská: Japonky jsou hodně nepříjemné. Mají rychlé přechody z obrany do útoku, rychle napadají, na všechno je méně času. Tím, že to není evropský tým, proti nim nejsou ostatní zvyklí hrát a je to prostě něco jiného.

Tohle téma se nikdy neomrzí: V Přerově si užíváte vynikající podporu domácího publika. Jaké to je hrát před takovou kulisou?

Tejralová: Já za sebe musím říct, že jsem se trochu bála. Jsou tady fanoušci a když jsme tady hrály předloni s osmnáctkou… Jasně, pomohlo nám, to, ale zase na druhou stranu… Teď osmnáctka Maďarska hrála na domácí půdě, byli tam fanoušci a všechno prohrála. Tou hlavou na tom byly špatně. Nevím, jak to mám říct, chápeš mě?

Polenská: Myslím, že jo. Vždycky, když jsme hrály na domácí půdě, neměly jsme moc štěstí. Taky jsem se bála, že budeme nervózní. Abychom se tím nenechaly rozhodit, protože na tu podporu nejsme zvyklé a člověk ty fanoušky na ledě prostě slyší. Na druhou stranu ale chápu, že to zní špatně, protože ta podpora je samozřejmě dobrá! Mě osobně se to strašně líbí a je supr vidět, když na ten zápas přijde tolik lidí. Já jsem to zažila na mistrovství světa v inlajnu v Berouně 2010. Tam je teda menší hala, ale byla zaplněná a bylo to úplně super. Jakmile si tým na tu podporu zvykne, pomůže mu. Ale souhlasím s Áňou, asi jsme se bály, jak na to zareagujeme. Protože takhle velkou podporu jsme nikdy neměly.

Foto: ČSLH – Karel Švec